Každej to potřebuje, tak proč to nemít s výstižným textem? Že nevíš, no my taky ne, tak ji tady máš!
 
Reflexní vesta je one size
 
Víc informací k reflexní vestě moc není, je to... Reflexní vesta, ale aby to nebylo prázdný, tak si můžeš přečíst první stránku z

Don Quijote De La Mancha

V jedné vsi na Manche, na jejíž jmeno si nechci zpomenouti, byl živ před nedávným časem jeden zeman, takový, co jedno kopí na polici, hubeného koně a psa chrta mívají. Olla více z hovězího nežskopového masa, studená sekanina obyčejně k večeři, míchané vejce s mozečkem v sobotu, čočka v pátek, nějaké holoubátko na přilepšenou v neděli, činily tři části jeho důchodů. Ostatek padl na kabát z pěkného sukna a nohavice a trepky aksamitové pro svátek; takto mezi týdnem odíval se suknem trochu hrubším, předce však pěkným. V domě svém měl hospodyni, které bylo přes čtyřicet, jednu neť, která ještě nebyla dospěla dvadceti, a jednoho pacholka, který mu i koně sedlal i hospodářství obstarával. Stáří našeho rytíře vadilo již o rok padesátý, postavy byl vysoké, těla hubeného, tváře vyzáblé, vstával velmi časně a byl honby milovník. Jmenoval prý se Quijada nebo Quesada — o čemž právě se neshodujou, kdo o tomto příběhu psali — ač pravdě podobněji lze se domyslit, že Quijana se nazýval. Avšak na tom naší povídce málo záleží; nám dosti na tom, aby v historii té ani čárky pravdy nescházelo. To ale musí se věděti, že řečený rytíř, kdykoli měl pochvíli, což v roce nejčastěji bývalo, čítáním knížek rytířských s takovou horlivostí se obíral, že docela na cvik v lovu a správu statku svého zapomínal; a pro tuto jeho dychtivost a pošetilost přišlo to tak daleko, že mnoho měr polí odprodal, aby sobě rytířských knih ke čtení najednati mohl. Takto jich co jen mohl do svého domu sehnal, a ze všech žádné tak výbornými mu se nezdály, jako ty, které pověstný Feliciano de Silva byl složil; neb ta jasnost jeho slohu a ta zamotaná řeč jeho pravými perlami být mu se zdály. A zvláště, když počal čísti o těch výjevech lásky a soubojích, kde na mnohých místech psáno stálo: Pomysl na křivdu, jenž se úmyslu mému děje, tak mysl mou rozněcuje, že bych byl beze smyslu, kdybych nenaříkal na krásu Vaši. Podobně, když četl: Vznešená nebesa, kterážto Vaši vznešenost tak k hvězdám vznášejí a činí Vás zasloužilou zásluhy, kterou vznešenosť Vaše zasluhuje. Nad tou a takovou řečí ztratil ubohý zeman rozum a namáhal se jim porozuměti a smysl v nich najíti, což by ani sám Aristoteles nedovedl,